Roy Henderson, válečná ponorka jejího Veličenstva

Roye jsem si získal hned první den, když jsem až tu úplně poslední porci jeho kuchařského snažení okomentoval jako jedlou. Kdo mě nezná ten by se urazil a Roy mě ještě neznal. Tak proběhlo mé seznámení s tímto vojenským kuchařem, rentiérem a alkoholikem Royem.

Je to českej bastard, směje se na něj Sally. Pravidelné vzájemné špičkování nám zpestřuje směnu, Roy na mě ale ještě kouká trochu ukřivděně: „Není mi dobře, bolí mě žaludek“.

„Tak to jsi včera chlastal“ nešetřím ho. Zřejmě jsem uhodil hřebíček na hlavičku, protože Roy zakoulí očima a radši jde mýt nádobí.

Všichni tři jsme převeleni do Tonym nově převzaté kavárny. Tony totiž nevěří místním zaměstnancům, myslí si, že mu „rybaří“ v tržbách a tak tam posílá nás jako své „spolehlivé a věrné“. Sally jako ranní supervizor, Roy kuchař a nákupčí proviantu do kuchyně, já jako večerní směna a šéf sám sobě.

No a Royovi nezbývá nic jiného než se mnou kamarádit, jinak by si neměl celou směnu s kým povídat. Musím říct, že s nostalgií vzpomínám na jeho fishcakes, jehněčí hamburgery a cajun chicken. Myslím, že ten rybí karbanátek by měl šanci i tady v Čechách, k rybám non-friendly. V zásadě to byl mix lososa, tuňáka, kraba a tresky doplněné čerstvě nasekaným zeleným kořením, celé obalené ve strouhance a usmažené. Fakt dobrý, jen jsem do té doby netušil, že mám alergii na krabí maso. Vlastně jsem do té doby vůbec netušil, že taková alergie existuje.

Když nejsou hosté, tak klábosíme v kuchyni, experimentujeme s jídlem, myjeme nádobí a Roy vypráví historky z jeho vojenské služby: „My kuchaři jsme měli výhodu. Sice jsme museli taky umět odpálit torpéda a obsluhovat stroje, ale měli jsme sprchu jednou denně a chlast (samozřejmě na vaření) v kuchyni. Víš jakej byl v tý ponorce smrad? Zpocený chlapi, motorový olej, a když jsi něco v kuchyni připálil... Vždycky když nás vypustili na pevninu, to pak bylo nejhorší vlézt zase zpátky“.

Obvykle ty příběhy byly o tom jak se kde v kterém přístavu ožrali a porvali se s pěchotou, nebo výsadkářema. Zajímavé je, že vždy jen Angličani mezi sebou. Kdyby se porvali s Italama, tak by asi měli mezinárodní problém. Raději si předávali své pěstně-bojové dovednosti pouze v rámci vlastní armády…

„Proč ty Royi, vlastně pracuješ? To ti armáda neplatí žádnou rentu?“ Zjišťoval jsem jednou. U nás v čechách vojáci a policajti mají výslužné. „Jo, to já dostávám taky. Jenže pak jen sedím doma a chlastám. Tak mě moje žena nutí si najít práci, abych nepil.“ Roy pil stejně. V kuchyni byly dvě deseti litrové krabice s vínem na vaření, červené a bílé. Bílé bylo vždy do týdne prázdné.

Jednoho krásného dne Roy přišel do práce a se slovy: „Jsem na Antabusu, ode dneška nepiju“, si šel uvařit kafe. To mu pak Sally chodila kontrolovat, jestli náhodou nepoužívá vodu na holení s alkoholem, nebo deodorant, aby nezkolaboval. Takže z něj místo chlastu byl cítit pot a člověk hned věděl v jaké fázi abstinence je. Vydrželo mu to obvykle asi čtrnáct dní, pak byl zase nalitej, pak to měl doma na rozvod a pak zase nějakou dobu smrděl potem.

Na závěr jsem si nechal historku, kterou dávám rád k dobru u piva a která dokladuje, že šlendrián není vlastní pouze české armádě:

To si to takhle jednou totiž Royova ponorka namířila na základnu Gibraltar. Tam se po nutném několikadenním volnu na pevnině jali sčítat proviant. Námořníky, torpéda, konzervy s hovězím, mýdla a tak dále. Když porovnali stav zjištěných věcí s předpokládanými zásobami, tak zjistili, že jim chybí dvě torpéda. Počítali znovu a znovu a torpéd se nedopočítali.

No a protože takové torpédo se pod palandu schovat nedá a zjevně na ponorce nebyly, tak je prostě škrtli ze seznamu. Proviant naložili nový, včetně obou chybějících torpéd, vytáhli kotvy, zaplavili komory a vyrazili směr Shetlandské ostrovy. Nicméně loď neplánovaně klesla rovnou ke dnu. Při důkladnější kontrole se ukázalo proč. Ta ztracená torpéda se našla připravena v odpalovacích komorách, kde unikla pozornosti bdělých sčítačů. Tam jaksi znamenala neúnosnou přítěž a loď už se sama nedokázala dostat zpět na hladinu. Tři dny námořníci čekali na dně, než přijede spřátelená loď s dostatečnou tonáží a vyzvedne je zpět na hladinu.

Poučení z toho plyne mnoho, já si z toho beru to nejdůležitější. Nechlastejte v ponorce!
Vít Šafránek
Cestazkrize.cz