Peníze, dluhy, tržní ekonomika a nezaměstnanost

Nejsou peníze na rekonstrukce a výstavbu silnic, na zdravotnictví, na důchody, na školství. K penězům je dnes možné přijít dvěma legálními způsoby. Vzít si úvěr, nebo si je vydělat prací (dávkami). Banky půjčují stále méně a práce ubývá, jsme tedy v začarovaném kruhu. Peníze už téměř čtyřicet let* nemohou existovat bez dluhu, splácení dluhů množství peněz v oběhu snižuje.

Již před osmdesáti lety ekonom John Maynard Keynes poznal, že nedostatek práce je způsoben nedostatkem peněz. Což se dnes velmi dobře ukazuje všude, nejlépe ve státní správě.
Nezaměstnanost je průvodním jevem tržního hospodářství. To na jednu stranu vyžaduje stále vyšší produktivitu, na straně druhé se snaží udat své produkty na přesycený trh. Je přímá úměra mezi produktivitou a nezaměstnaností. Když někdo začne vyrábět stejné množství produktů s menším množstvím lidí, ti ostatní o práci přijdou. To je první rána pod pás neoliberální politice.
Příklad: V našem městě jsou dva pekaři. Jeden z nich modernizuje stroje a je schopen vyrobit dvojnásobné množství rohlíků. Nakupuje více mouky, dostává množstevní slevu a vyrábí levněji. Druhý pekař skončí živnost a rekvalifikuje se na programátora. V sousedním městě však jiný pekař dostane dotaci na nákup dodávky a začíná dovážet i do našeho městečka. Nasadí dumpingové ceny a náš zbývající pekař nemá na splácení strojů. Zařízení prodává, bankrotuje, absolvuje rekvalifikaci „Základy s počítačem a účetnictví“ a stává se úspěšným ekonomem. Píše knihy a články o tom jak zkrachoval. V sousedním městě pekaře koupí nadnárodní společnost, v rámci „optimalizace výroby a alokace zdrojů“ mu nabídnou práci ve 150 Km vzdáleném městě a místní provozovnu zavřou.
My pak jezdíme do supermarketu, kde se peče z polské mouky, slovenských kvasnic a ukrajinských vajec. Cena za rohlík pak závisí na stanovisku společnosti a neodráží výrobní cenu. Prostě je jednou za devadesát halířů, jindy za korunu padesát, podle toho kolik chceme ubrat zákazníků konkurenci. Tolik lekce z tržní rovnováhy.
Nadhodil jsem téma rekvalifikace záměrně, obvykle se s nimi ohání zastánci tržního modelu hospodářství a EU na ně hojně posílá dotace. Může mi někdo prosím zodpovědět otázku, kdo zaměstná šedesáti-letého bývalého traktoristu se znalostí internetu, Wordu a Excelu?
Jisté strany nám slibují, že vezmou dávky těm, kteří nechtějí pracovat. S představou vykrmeného cikána se zlatými řetězy na krku tleskáme. Bezva, stát šetřit musí, to je jasné. Mohlo by tak dojít k situaci, kdy lidé na straně jedné mají stále méně v kapsách, šetří, spoří si na důchody a stát se zadlužuje stále více v kontrastu s tím. Jenže zatím se šátrá pouze v kapsách rodin s dětmi a nízkopříjmovým skupinám obyvatel.
Ubude nám státních zaměstnanců. Velmi dobrá zpráva pro kritiky přebujelého státního aparátu. Pro nás to ale znamená, že se na úřadech práce více zapotí. V soukromém sektoru totiž práce není, nezaměstnanost poroste a dosáhne tak úrovně vyspělých západních zemí.
Státy mají teď na výběr ze dvou možností. Šetřit i za cenu toho, že se hospodářství utlumí díky nedostatku peněz mezi lidmi a firmami, nebo začít tisknout peníze a vytvářet pracovní příležitosti přímo. Tím se budou znehodnocovat úspory a důchody všech. Americký FED doporučuje tisk dalších peněz (hospodářství USA je z velké části postavené na službách), američané už další zadlužování nechtějí.
Je potřeba dodat, že dalším průvodním jevem tržního hospodářství bývalo vedení válek, říká se tomu politika dělových člunů. Odborně řečeno „ochrana obchodních zájmů vojenskou intervencí v cizině“. Za tuto myšlenku letos rezignoval prezident Německa Horst Köhler.
Zdá se, že liberálové dostali další tvrdý direkt své ideologii volného trhu a soutěžení, tím že v české Škodovce se nebude vyrábět SuperB a zřejmě ani jiné lepší modely jako Octavia. Jsou příliš dobří a produktivní. Český stát válku Německu nevyhlásí a tak budeme dále montovnou levných a kvalitních vozů, teď vlastně již jen vozíků.
* Od roku 1971, kdy byl zrušen zlatý standard.
Napsáno pro blog iDnes.cz a www.cestazkrize.cz